REGIONY | MÍSTNÍ STRÁNKY | Firmy | Restaurace | Ubytování |
Úhlejov je malebná vesnička na svahu Zvičiny. Kulturní dům je zároveň sídlem obecního úřadu. Právě zde pochod začíná a také končí. Vycházíme po schodech do prosvětlené velké místnosti s venkovskými lavicemi a stoly. U nejdelšího stolu sedí několik pořadatelů, z nichž každý má na starosti jinou část pochodu. Děti jsou nadšené nabídkou čerstvého domácího pečiva na stolech, které je nabízeno ve stylu - máš chuť, dej si. Jsou z toho tak vedle, že si nakonec ani netroufnou si jen tak vzít - nemohou tomu uvěřit. Erární čaj pro účastníky je samozřejmostí.
Za malý poplatek se přihlašujeme na běžecké závody - pětiletá dvojčata na trať 200 metrů, devítiletý syn 1100 m. Já si troufám na turistický běh o délce 7500 m. Mým cílem je dětem ukázat, že závod není jen první místo, ale prostě zážitek.
Startuji společně se starším synem, což ho dost uklidňuje, i když se po 30 metrech ode mě oddělí a poběží svoji trať. Čekáme v mírném dešti na výstřel nebo tlesknutí jako výraz startu. Výstřel ze skutečného děla bych vážně nečekala - byla to rána, no, jako z děla... Až po návratu jsem viděla i dobově oblečené vojáky, kteří dělo obsluhovali. Neuvěřitelné, co vše se dá vymyslet, aby se z obyčejné akce stala neobyčejná.
Vybíhám do táhlého kopce po zemedělské cestě kolem stáda pasoucích se poníků. Mám čas se kochat - využívám pojmu turistický pochod a šetřím síly. Jak říká moje fyzioterapeutka, indiánský běh v terénu je zdravější než maratón po asfaltu. Drobný déšť houstne. Nu co, rozhodně lepší než prudké slunce. Závodní trať přes kopce nahoru a dolů je náročná, ale pole a barevné louky, občas skok přes potok, celou trasu zpříjemňují. Uzavírám pole závodníků. Vlastně mi vyhovuje pořád před sebou někoho vidět, doběhnout ho s kopce a potom si ho zase nechat ujít do kopce. Fajn zábava. Do sousední vesnice vbíhám po silnici - je to jednoznačně nejhorší úsek. Téměř na konci roztáhlé vesnice se odbočuje opět na polní cestu. Na horizontu se přede mnou otevírá nejmalebnější část trasy. Déšť ustal a cesta podél smíšeného lesa vede přes údolí do pohádkového místa. V tomhle borovém lese určitě musí žít skřítci! Jako by tu uklízeli každý den. Vychutnávám si běh kouzelným prostředím po lesní pěšince vysoko nad bublajícím potůčkem. Dlouhá odbočka zpět do údolí mě nutí soustředit se více na náročný kluzký povrch a přeskakovat časté kořeny a kameny. Dole mě lávka přes potok navede zpět do obce Úhlejov. Nabíhám na místní silnici a proti proudu vody v potoce spěchám do cíle. Závěrečný kopec po klikatící se silničce jako jeden z mála vybíhám. V jeho polovině mi přichází naproti děti s tátou. Mám dilema - vzít je za ruku a dojít s nimi do cíle těch 100 metrů pěšky nebo zabrat a do cíle zasprintovat? Pomůže mi pětiletá dcerka se slovy: "Maminko, bude vyhlašování, už se čeká jen na tebe!" A tak do cíle dobíhám ve slušném tempu. Nic by mě více nenakoplo.
Za chvíli je skutečně vyhlašování. A jaké! Všechny děti dostávají medaile a tašky obce s hořickými trubičkami či miletinskými perníky. A navíc 3D světelný pásek, o který se doma neustále perou, protože on se vždy tak hezky svine kolem ruky... Jsou šťastné. Kupujeme jim "můj" guláš, který mám jako účastník hlavního závodu za 30 Kč. Já mlsám banán. A objednávám si pivo. Guláš je pálivý, a tak si děti pochutnávají na suchém čerstvém chlebu. Doma by se ho nedotkly.
Video i s výstřelem z děla
Autor: Kateřina Sekyrková
Vaše komentáře |