Prší. Poslední dva dny se neletělo. Ráno jsme sice museli vše připravit a až do odpoledních hodin se vyčkávalo na startu s naplánovanými tratěmi, ale nakonec to zrušili.
FOTOGALERIE - Bez elektroniky je při letu ve smogu pilot jako slepý, zdraví Jana Vepřeková z Austrálie
Rušení závodu za letu
Všichni místní jsou šťastní, že prší. Krásně se vyčistil vzduch, déšť spláchl všudepřítomný prach, stromy se zazelenaly a hlavně to snad utlumí požáry. Dostaly jsme od pořadatele instrukce, že pokud se dostaneme do smogu, máme je informovat o míře ohrožení stupnicí 1-4: od mírného znepokojení až po pocit ohrožení. Čtyřku jsme použily dvakrát (současně se soutěžícími z ostatních zemí). Vždy poslali do vzduchu letadlo s někým, kdo situaci posoudí. Jednou zaletěl někam úplně jinam a řekl, že je vše OK. Podruhé volání vyhodnotil jako oprávněné, disciplínu zrušili a mohly jsme letět domů (s čímž jsem se v životě nesetkala, že by byla disciplína zrušena za letu). Jenže mezitím jsme z té postižené oblasti vyletěly a pokračovaly v krásném počasí a nevedly jsme si zrovna špatně. Škoda. Ale předtím jsme se opravdu bály.
Průlet nad požáry
Požáry bývají právě v zalesněných horách a tam není kde přistát. Měly jsme výšku jen pár stovek metrů a neviděly jsme na zem, jen jsme z přístrojů věděly, že jsme nad horami. Větroň nemá motor, abychom mohly přidat plyn a popoletět jinam. Když se dostaneme nízko, kde nejsou stoupavé proudy, přistáváme. V oblastech, kde bylo slunce zastíněné kouřem, byla termika hodně utlumená. Někdy jsme v dýmech používaly dýchač i v malých výškách. Ten se jinak v Čechách se používá ve výškách až nad 4500 m.n.m. a tam se běžně s větroněm nelétá. Tady musí být od 3000 m.n.m. a létaly jsme tu i nad 4000 m. Čím je vyšší teplota vzduchu a věk pilota, tím dříve se musí použít. Zvažovala jsem, jestli si ho nemám zapínat už na zemi ..
Velké finále, velké chyby
Na konci závodů vždy roste nervozita a agresivita a hlavně vedoucí závodnice dělají chyby. V poslední disciplíně Polka netrefila první otočný bod a přestože uletěla více než 300 km, bylo jí počítáno pouze 23 km a spadla ze 4. na 15. místo. Otočný bod je pomyslný válec o průměru 1 km do kterého nás navádějí přístroje a po jeho dosažení automaticky naskočí další rameno trati. To si tedy musela zadat ručně. Nepochopitelná chyba. Francouzka zase narušila ještě před odletem na trať vzdušný prostor dopravního letiště Tamworth a dostala v disciplíně 0 bodů, jinak by zřejmě vyhrála celé MS.
Potíže s elektronikou, sláva spolupráci
To vše nám ukazují přístroje, které mě v první polovině závodů pěkně potrápily. Začalo to tím, že jsem přistávala každý den s naprosto vybitými baterkami. Ještě mám na trupu solár, ale ten celou elektroniku neutáhne. Poté začal kolabovat hlavní navigační přístroj a během letu jsem ho musela několikrát nahazovat. Až jeden den nešel nahodit vůbec ještě před odletem na trať. Přistála jsem zpět na letiště a podařilo se ho opravit, ale startovala jsem hodinu po ostatních. Paradoxně jsem ten den vyhrála. Trenér říká, že zřejmě potřebuji nejdřív pořádně vystresovat, abych podala výkon. Představa, že mi na trati dojdou baterky a vypadne celá elektronika, mě děsila. To bych se nedokázala ani vrátit zpět na letiště. Srovnávací navigace tu neexistuje. Slunce je přímo nad hlavou, tak bych ani nepoznala světové strany. Města nejsou, cesty většinou jen prašné, řeky jsou vyschlé. Musela bych se spolehnout na své kolegyňky Danu a Hanu, které by mě snad dovedly jak slepého koně. Naši spolupráci všichni obdivují. Odlet na trať, kdy musíme protnout pomyslnou čáru na zemi dlouhou 10 km, jsme měly vždy v rozsahu do 30 sekund a přílet po x hodinách letu až na jednu výjimku do 2 minut.
Jana Vepřeková