Inzerce | Kontakt | O nás

Přidat článek/foto/video Přidat akci do kalendáře (propagujte akci zdarma)

REGIONY

MÍSTNÍ STRÁNKY

Firmy

Restaurace

Ubytování

Zvičina > Rozhovory > Osobnosti regionu

Ortoped Petr Svoboda o medicíně i sportu. „Jsem Rapl! Covid? Naučíme se s ním žít“

Redakce / 12.05.2021

Smysl pro humor. Co na srdci, to na jazyku. Rázný, ale férový přístup. To vše na něj sedí. MUDr. Petr Svoboda je svérázná osobnost, která už dlouhá léta pomáhá lidem. A to jak v Hořicích, kde má svoji soukromou ordinaci, tak stále i na operačním sále v Hradci a Dvoře Králové.

Po dohodě s autorem Dominikem Palmem přebíráme článek z Hořického zpravodaje a webu města Hořice o lékaři Petru Svobodovi, který dlouhá léta operuje v naší královédvorské nemocnici.

Ortoped, který se narodil v Hořicích, však není jen muž v bílém hávu. Uznávaný odborník na artroskopie či laparoskopie je také nadšený sportovec. Bývalý výborný tenista, co rád jezdí na kole či vášnivě fandí fotbalu. A co víc, v současnosti také pyšný dědeček dvou vnuček. „Naučil jsem se, že se nemá nic podcenit,“ říká jednašedesátiletý lékař, jenž už v profesní kariéře vedl tisíce operací.
V medicíně toho zažil ledacos a dnes už ho asi jen tak něco nepřekvapí. MUDr. Petr Svoboda, který žije v Černilově u Hradce Králové, dojíždí do své hořické ordinace, kde se svými pacienty řeší ortopedické záležitosti. A stíhá ještě operovat, byť v omezené míře. „Už nejsem ten čtyřicetiletý drak. Některé zákroky už přenechávám mladším,“ přiznává sebekriticky v rozhovoru pro květnové číslo Hořického zpravodaje. Proč je alergický na obvodní lékaře, jaký je jeho nejsilnější zážitek a co ho táhne do Hořic?

Svérázný humor je vám vlastní. Neztrácíte ho trochu v posledních měsících?

Zatím ho neztrácím, mám přezdívku „Rapl“. To je ten seriál, který vysílají v pondělí večer.

Kdo vám tu přezdívku dal?

Dal jsem si ji sám a také moji kamarádi. Odjakživa jsem byl humorista. I na tenisovém kurtu. Když jsem hrál, rakety létaly po celém areálu.

Jak vnímáte koronavirové období? Co může celkově způsobit?

Už to trvá rok a zatím nevidím nějaké výrazné zlepšení. Ten virus cestuje ze země do země, z kraje na kraj, z okresu na okres. Vezměte si jenom, jak to tady bylo ještě před nedávnem. Znamená to strašné omezení. Nemůže se sportovat, amatérský sport je úplně odrovnaný, vrcholový sport bez diváků, což ztrácí jakékoliv pointy. Děti nesportují už víceméně rok. Změnilo to zkrátka život. A mám dojem, že se s tím budeme muset naučit žít.

Kdy podle vás přijde ten zlom, na který všichni tolik čekáme?

Těžko říct, to se bude odvíjet od pandemie a od toho, jak se bude virus chovat. Já vím, že jsou lidé s prominutím naštvaní, ale mám obavy, že když se to pustí, tak budeme za chvíli tam, kde jsme byli. V podstatě ani není jisté, jak se vlastně ten covid přenáší. Myslím si, že normální život je v nedohlednu.

Veřejnost vyhlíží lepší zítřky a upíná se k nějakému datu.

Každý se k něčemu upíná. Slibujeme si, že očkování vše vyřeší. Je ale potřeba si uvědomit, že to je virus, který se mění, mutuje. Dneska máme vakcíny. Za sebe můžu říct, že když bych se nechal očkovat, tak jednoznačně půjdu do Sputniku. Ač to je kacířské, tak řeknu, že Sovětský svaz byl odjakživa nejlepší výrobce vakcín. Naše generace je očkovaná jedině z Ruska. Současné očkovací látky jsou dělané na koronavir, který tu byl před rokem. Ale dnes už je ten vir trochu jiný. Pokud to půjde dál, a to nejsem epidemiolog, tak se budeme podle mě muset nechat očkovat každý rok. Já spíš věřím na sílu osobnosti, sílu člověka, imunitu člověka, jeho zdravý styl, a i když jsou samozřejmě zaznamenána i úmrtí u zdravých lidí a sportovců, tak každý, kdo covid prodělal, má už nějaké protilátky. Každý reaguje úplně jinak. Viz např. profesor Pirk, který měl relativně lehký průběh a následně zjistil, že má hodně protilátek a očkovat se nenechal. Někdo zase po prodělání covidu protilátky nemá. Je to hrozně individuální.

Jaký je váš názor na covid-19?

Ten virus není z netopýra. Můj názor je, že pochází z laboratoře, je umělé vyvolaný, v Číně vyráběný a někým sponzorovaný. Teď je otázka, jestli byl vypuštěný úmyslně nebo omylem. A to se dozvíme, když už já tady nebudu. Postupně to bude jako chřipka, jen otázkou je, jak zmutuje. Pokud do plusu, tak se s tím naučíme žít a vytvoříme si přirozenou imunitu. Jinak to znamená každý rok vytvářet nové vakcíny.

Vy sám jste už koronavirus prodělal?

Myslím, že vloni v únoru stoprocentně. Přijeli jsme z hor a najednou jsem dostal večer kašel, jaký jsem nikdy neměl. Začalo se to zhoršovat a začal jsem mít takové ty klasické příznaky covidu. To se ale ještě nevědělo. Trvalo mi to pak skoro dva měsíce. Dusivý kašel, úplně jiného charakteru, byl jsem dušný. Nemohl jsem v noci pořádně spát, a tak jsem si nasadil dvakrát antibiotika a inhalační kortikoidy. Pak jsem se vyléčil a dostával se z toho ještě další měsíc.

MEDICÍNA

Chtěl jste jít vždycky směrem medicíny?

Moji oba rodiče byli kantoři. Jsem hořický rodák, ale od šesti let jsem bydlel v Hradci. Chtěl jsem taky učit, a protože mě bavil tělocvik a na gymplu mi hodně šla matika, tak jsem pořád říkal tátovi, že půjdu učit matiku a tělocvik. Když mě ale táta viděl, jak se neohnu, jaký jsem „lempl“ na plavání, na gymnastiku už tuplem, tak mi pověděl: Ty na tom tělocviku budeš jenom trpět (směje se). Pak mě začala bavit biologie. A nakonec se mi líbilo, že bych mohl pomáhat sportovcům. A tak jsem šel na medicínu. Ve čtvrťáku už jsem se rozhodl, dostal se tam a vrhl se na to. Původně jsem chtěl dělat tělovýchovného doktora.

Nejdříve jste nastoupil do hořické nemocnice.

Ano, tady v Hořicích jsem miloval primáře Kykala. K této nemocnici mám velký vztah, absolvoval jsem tu už praxe při studiu. Víceméně po škole jsem 1. srpna do Hořic nastoupil. 30. října jsem ještě šel na vojnu, což bych mimochodem doporučoval všem mladým klukům. Přes tenis jsem se dostal k hokejistům v Dukle Jihlava. I když jsem si předtím prošel různé bojové útvary – např. Terezín, Dobřany, Líně. Pak mě na sezonu převeleli do Jihlavy, kde jsem hrál tenis a byl pod Duklou. Chodil jsem například zajišťovat zdravotní dozor na dorost. Áčko tenkrát trénoval Neveselý, Jarda Holík - se všemi se znám. Postoupili jsme tu do extraligy. Jenže mezitím v Hořicích zrušili chirurgii a udělali z toho rehabilitaci. A rehabilitaci jsem dělat nechtěl.

Co bylo dál?

Táta se nějak znal s profesorem Fialou z kliniky v Hradci Králové, který řekl, že má místo na ortopedii. Tady jsem tedy dal výpověď a šel na hradeckou kliniku.

Jak se postupně zrodil váš návrat do rodných Hořic?

Byl jsem na klinice v Hradci Králové, měl atestaci a myslím, že i docela zelenou, protože si mě tenkrát oblíbil primář Lipenský a začali jsme spolu dělat artroskopické výkony. On byl můj učitel. Samozřejmě jsem vděčný všem starším kolegům, z nichž řada už nežije. Pak přišla revoluce a naskytly se další možnosti. A já jsem tak nějak pořád váhal, jestli mám být na klinice a dělat kariéru nebo jít soukromou cestou. Vždycky jsem spíš inklinoval k praxi, k operacím nebo k ambulanci, kde bych pomáhal lidem. Na klinice vás nutí dělat vědu, já tomu někdy říkal pavěda. Prostě publikace, články, a to mě nikdy nebavilo. Navíc tam byly náročné služby. Pak mě zlanařil Petr Kašpar s Pavlem Sieberem, jelikož po revoluci byla znovu obnovena chirurgie. To už tu nebyl MUDr. Kykal a primáře začal dělat právě Petr Kašpar. Měli jsme na nemocnici privatizační projekt. Ale nějak z toho sešlo. Já pořád laboroval s tím, jestli klinika nebo ne. Pak v Hořicích skončil můj předchůdce, ortoped MUDr. Jánský. V Hořicích jsem to tedy vzal s tím, že chci navíc operovat. V rámci chirurgie jsem začal dělat ortopedické zákroky - laparoskopie, artroskopie. To bylo asi v roce 1994. To znamená, že dnes už jsem v Hořicích takový inventář (usměje se).

Pokračujte

Rozjel jsem tady ultrazvuky dětských kyčlí. Nemocnici se však zachránit nepodařilo. Nakonec se z ní stala LDN. Ambulanci jsem si nechal a stále si držel úvazek na hradecké klinice. Už ale bez služeb. Místo operativy na chirurgii jsem pak od roku 1996 začal operovat ve Dvoře Králové a jsem tu dodnes. Už tedy operuji omezeně, jelikož mi je jednašedesát.

Pak jste se úvazku na klinice v Hradci vzdal

Ano, jelikož pak v Hradci vznikla jednodenní chirurgie Hvězda a tím jsem to už nestíhal. Pustil jsem kliniku a operuji ve Hvězdě a ve Dvoře Králové. Je mi jednašedesát a ne, že by mě to operování zmáhalo, ale už tam není ten drajf. Operuji proto standardní rutinní výkony. Musím přiznat, že doby, kdy jsem byl čtyřicetiletý drak a dělal nové výkony a operace, tak do toho se už moc nepouštím.

Jaký zážitek z vaší dlouholeté praxe se vám vybaví?

Bylo to zrovna tady v hořické nemocnici. To byl neuvěřitelný zážitek (směje se). Přijel za mnou do ambulance nějaký borec, že ve Francii boural na lyžích a má sešroubovanou kost – bérec. Po roce přišel s tím, že by to železo chtěl vyndat. Tak jsme ho objednali a s Petrem Kašparem operovali. Při operaci jsme ale zjistili, že mají ve Francii úplně jiné závitníky, než jsme měli my na sále. Dnes už to má samozřejmě Evropská unie jednotné, ale tenkrát to bylo jiné. Petr Kašpar proto tenkrát řekl, že zavoláme do bývalého ZEZU. Přijeli, přivezli všechny možné šroubováky, které tam měli, jeden jsme vybrali, nechali ho rychle vysterilizovat a jeden tam skutečně pasoval (směje se). Takže díky ZEZU jsme to vlastně zvládli (směje se).

Vzpomenete na svůj nejtěžší případ?

V té době už jsem rutinně prováděl artroskopii. Když jsem jednou vyndával meniskus, tak jsem na to používal určitý skalpel. Bylo to tenkrát v hradecké Hvězdě. Ostrá čepelka na skalpelu se ale náhle zlomila a zajela až do podkolenní jámy. Udělal jsem rentgen a ta čepelka číhala tam, kde vedou cévy. Jímala mě hrůza, a tak jsem volal svému učiteli Lipenskému. Pacienta jsme převezli na dlaze do Dvora Králové tak, aby se s tím nehýbalo. MUDr. Lipenský mě tenkrát zachránil. Ze zadního přístupu, což umí jen velký frajer, se artroskopicky dostal do té podkolenní jámy a čepelku vyndal. Byla to chyba materiálu a od té doby už ten skalpel nepoužívám. To byl velký adrenalin. No a pak jsem měl ještě jeden případ...

Povídejte.

Přišel ke mně kluk, že ho bolí koleno. Bylo mu 15, 16 let. Vyšetřil jsem ho, ale nic nenašel. Přesto jsem mu raději řekl, ať si zajde na rentgen. Nakonec se objevil těžký nádor. Nohu mu amputovali a tím mu zachránili život. Ten kluk žije doteď. A proto říkám, že se nesmí nic podcenit a všechno vyšetřit. Radši budu 99 lidí ze 100 rentgenovat, i když tam v drtivé většině nic nebude, než něco podcenit. Člověk musí pořád myslet na zadní vrátka.

Máte svůj lékařský vzor?

Stará škola ortopedické kliniky Hradec Králové. Mým vzorem byl tady v Hořicích primář Kykal. Když jsem šel na ortopedii, tak jsem se učil od doc. Karpaše, profesora Fialy, doc. Urbana, ale můj učitel byl hlavně MUDr. Lipenský.

Naučil jsem se, že se nemá nic podcenit a vše souvisí se vším. Jsem úplně alergický na obvodní lékaře a na to, že se léčí po telefonu (názorně to předvede – pozn. autora).

Kolik operací jste už zhruba absolvoval?

Tisíce (směje se). Po škole jsem postupně začal s menšími výkony. Pak jsem se orientoval hlavně na ty laparoskopické

výkony. Taky jsem dělal hodně plastiky zkřížených vazů, což už dnes nechávám mladým, protože ta technika už zase pokročila a ve Dvoře Králové to nemáme. Běžné ortopedické výkony ani nezmiňuju. V té ortopedii už je to dnes úzce specializované, každý dělá něco. Dříve jsem měl třeba 350 operací ročně. Dneska jich dělám méně, i kvůli covidu. Byly doby, kdy jsem nešel pod 250 operací za rok. A to nepočítám ty na klinice. V nemocnici je tým, ale tady to dělám sám a jsem za to plně zodpovědný. Pacienta vyšetřím, indikuju k operaci, odoperuju ho a pak se o něj starám.

U lékařů a zvláště u operatérů je velmi důležitá i psychika. Pociťujete jistou nervozitu?

Když mě bylo čtyřicet, tak jsem se vrhal do všeho. Operoval jsem, co jsem viděl. Vše jsem řešil radikálně, ale po určité době jsem zjistil, že ten efekt není vidět hned. Lidé se vám pak vrací, třeba za pět za šest let. A pak teprve vidíte ten výsledek operace. S přibývajícími roky a zkušenostmi vidíte komplikace, které jako mladý nevidíte. Už se nepouštím do velkých výkonů a dělám spíše rutinu. Ano, psychika hraje roli. Nedávno mi tady v ordinaci říkal MUDr. Jansa: „Hele, já to měl tak, že jsem už chodil na sál se stresem, a to už bylo špatně“. A jak tohle u mě nastane, tak končím ze dne na den.

Jak se v poslední době snížil počet pacientů, kteří chodí do vaší ordinace?

Vloni, když to začalo, tak byl úbytek veliký. Zrovna jsme o tom se zdravotní sestrou přemýšleli, v čem je příčina. Samozřejmě je méně pooperačních kontrol, jelikož se tolik neoperuje. Ale já jsem zaměřený na sportovní ortopedii, tak mi chybí ten fotbal. Vždycky v pondělí ke mně přišli pokopaní hráči – půl Hořic, půl Bydžova. Úbytek sportovců je hrozně znát.

Na druhou stranu se dá po rozvolnění očekávat přeplněná ordinace.

Z toho mám trochu obavy. Natržené, natažené svaly, pokopané nohy, prasklé achillovky. Zranění po dlouhé pauze asi logicky přijdou.

Co udělat pro minimalizaci zranění?

Když se nehraje rok, tak se každý musí udržovat sám. Práce s balonem se samozřejmě nenahradí. Ale to je v každém sportu. Takže postupná zátěž, protahování a kvalitní rehabilitace. Nic neuspěchat. Když to srovnám s tenisem, tak jedna věc je trénink a druhá pak ostrý zápas.

SPORT

Zmínil jste tenis. Ten jste hrál poměrně dlouho.

Já jsem generace, která neměla počítač, takže jsme sportovali už jako děti. Do šesti let jsem bydlel v Hořicích a následně v Hradci, kde jsem vyrůstal na sídlišti. To člověk přišel domů, hodil tašku do kouta a šel lítat ven. Táta ze mě chtěl mít lyžaře, protože sám lyžoval. Myslím, že jsem se to naučil docela dobře, ale kluci, kteří bydleli na horách, měli oproti mně výhodu. Táta chodil i rekreačně na Slavii HK hrát tenis. Dal mi raketu, já si chodil pinkat na zeď a bavilo mě to. Trenér mi pak řekl, jestli bych nechtěl chodit do oddílu. Měl jsem to kousek, a tak jsem od 8-9 let hrál tenis. Byli jsme spíše samouci, postupně už jsem pak hrál cílevědomě. Pamatuji si, jak jsme bojovali mezi sebou. Bylo nás třeba deset kluků a zápasy hráli jen čtyři. V Hradci se navíc hrála liga, takže bylo i co okoukat.

Na kurtu se vám dařilo, byl jste úspěšný.

Jednoho času jsem byl dvanáctý v republice. Na vojně v Dukle Jihlava jsme postoupili do extraligy, a pak mě lanařili, abych tam zůstal. Mohl jsem jít do střediska vrcholového sportu v Ostravě. Ale v té chvíli jsem se rozhodl pro studium medicíny, zůstal v Hradci a tím už šel ten tenis pozvolna stranou. Chtěl jsem dělat ortopedii a udělal jsem dobře. Ve 27 letech jsem začal chodit do práce na hradeckou kliniku, do toho měl služby, navíc jsem poznal manželku a do půl roku se ženil. Takže jsem odbyl dva šoky jednou ranou. První byl, když jsem začal chodit do práce a druhý, když jsem se oženil. A bylo po tenisu (usměje se). Pak už jsem to bral spíše jako doplněk.

Hodně jezdíte i na kole. Je to tak?

Jezdím na silničním i horském. Když jsem pomáhal zachránit hořickou nemocnici, tak jsem tu čtyři roky znovu bydlel (Riegrova ul.). Přestal jsem hrát tenis a propadl kolu. Zjistil jsem, že kolem Hořic jsou neuvěřitelné terény na horské kolo. To není ani v Rakousku! Mám tu sjeté všechno. I dnes jezdím na kole. Bydlím ale v Černilově u Hradce, kde jsou většinou roviny. Kolem Hradce je navíc příšerný provoz na silnicích, takže jezdím z osmdesáti procent na horském kole. Když jsem tady bydlel, tak jsem fandil Hořicím ve fotbale. Samozřejmě až po Hradci a nyní po Černilovu (směje se). Dříve jsem se i na kole jezdíval na zápasy dívat.

Svoji vášeň k fotbalu rozhodně neskrýváte. Viz znak Hradce Králové přímo v ordinaci. Máte radost z postupu Votroků do první ligy?

Samozřejmě. Myslím, že Hradec je fotbalové město, odjakživa byl. Vždycky se říkalo, že Pardubice dělají hokej a Hradec fotbal. Pak to narušil příchod budějovického Mountfiledu do Hradce. Fotbal bohužel táhne jenom město. Nemají bohatého sponzora. Jak ale bude nový stadion, tak se to zvedne. Věřím tomu.

K Hořicím máte logicky vztah. Co se vám tu líbí a co naopak ne?

Do Hořic strašně rád jezdím, mám k nim kladný vztah. Pracuju tady, je tu krásné okolí, dobří lidé. Taky jsem tu hrál x krát finále tenisového turnaje, ale nikdy jsem ho nevyhrál. Co tu chybí, je podle mě pracovní příležitost. I když je pravda, že je to 25 km do Jičína, 25 km do Hradce a do budoucna bude rychlostní silnice. Co se týče sportu, bude tu krásný fotbalový stadion, trochu problém vidím v zimním období. Nemá cenu tady dělat zimní stadion, ale vize menší plochy se mi líbí. Hořice mají tradici – sochy, portál, trubičky, 300 zatáček Gustava Havla. Radnice se snaží v rámci svých možností. Má nějaký rozpočet, není zadlužená, dělá, co může. Já sám jsem byl v zastupitelstvu Černilova osm let, takže vím, že je to nevděčná činnost.

Jaké jsou teď vaše plány a cíle?

Co se týče sportu, tak mi toho moc nezbývá. Mám totiž artrózu levé kyčle a jako správný ortoped se bojím jít na umělý kloub. Nemůžu chodit běhat, hrát tenis tak, jak bych chtěl. Zbývá mi kolo a v zimě sjezdové lyžování. A hlavně mám dvě malé vnučky, které všechno učím. Ambulanci budu dělat zatím dál, operace budu omezovat, to říkám zcela na rovinu. Mám mladší kamarády, které jsem to učil a kteří mě zaskočí. Vím, kam lidi poslat. Co se týče tohoto období, doufám, že se to nějakým způsobem hne. Jsem částečně optimista, ale tvrdím, že se s covidem budeme muset naučit žít. Mám strach o ekonomiku státu. Tohle se projeví na všech frontách. Jsem ale přesvědčený, že je to cílené a že to je taková třetí světová válka. Jinak si přeji mít zdravou rodinu, dožít se nového fotbalového stadionu v Hradci. Za dva roky zde porazit Spartu 4:1, vyhrát ligu a rok poté porazit v Lize mistrů Liverpool 2:0.

Co říci závěrem?

Chtěl bych určitě poděkovat všem spolupracovníkům, kteří se mnou pracovali a pracují. Zvláště mé současné sestřičce Líbě Harcubové. No a nelze opomenout poděkování své milované manželce Diance, která to s RAPLEM vydržela již 34 let. Zdravím všechny Hořičáky.

autor Dominik Palm
web města Hořice