REGIONY | MÍSTNÍ STRÁNKY | Firmy | Restaurace | Ubytování |
Její nový charitativní projekt se jmenuje MAMA a seznámit se s ním budou moci naživo zájemci 14. října v umělecké kolonii bastionu IV josefovské pevnosti v Jaroměři. Než se rozhodnete jít či nejít, přečtěte si rozhovor, ve kterém vám projekt i svoje nové sny přiblíží a vysvětlí.
Jani, před 8 lety jsem s tebou dělala rozhovor o výstavě fotografií ze snového světa zvaného Altair, byl to pro tebe tehdy útěk ze současného světa. Nyní vydáváš knihu, která má naopak lidem přiblížit pomocí silných fotek současný život matek. Máš pro tuhle proměnu vysvětlení?
Mám a zcela jednoduché. Obojí je zpověď vnitřních pocitů: jednou pocitu tíhy z toho, že nezapadám do našeho světa a jeho fungování, a podruhé z toho, jak se mateřstvím ženě otřese a změní svět. U obou bylo na začátku silné nutkání zachytit ty konkrétní emoce, není to tedy nic plánovaného. Nikdy dřív bych neřekla, že zrovna já budu dělat cokoliv spojeného s mateřstvím...
Komu je kniha MAMA primárně určena, kdo je tvá cílová skupina?
Myslím, že téměř všem, kteří chtějí vzít do ruky knihu a s otevřenou myslí a srdcem věnovat trochu času čtení a prohlížení. Původně jsem si myslela, že kniha bude jen pro matky, ať jim je 20 či 60 let, ale i muži, kteří jsou již otci a drželi knihu v ruce, jsou z ní nadšení. Jedinou skupinou, kterou kniha nejspíše neosloví, jsou ti, kteří ještě své děti nemají. Hodně věcí se pro ně bude zdát nepochopitelných.
Pamatuješ si chvíli, kdy ses poprvé zamyslela nad zpracováním tématu MAMA?
Zcela přesně. Spouštěčem byl můj hodně konkrétní strach z příchodu druhého dítěte, zatímco mě můj starší syn stále potřeboval na 100 %. Bylo to zmítání mezi láskou, strachem a omlouvání se oběma. Bylo nutné to co nejrychleji zpracovat, úplně mě to v jednu chvíli paralyzovalo. Tak jsem to nafotila: původně to mělo být jen do šuplíku, ale ty příběhy se okolo mě najednou začaly rojit a ženy mi je vyprávět, tak jsem postupně zpracovávala další a další, až z toho vznikla kniha, kdy každý příběh je vyprávěn jak fotografií, tak doprovodným textem, básní.
Jak sis původně tento projekt představovala a co vše se během procesu změnilo?
No jej! Jako Hurvínek válku! Nafotím, udělám knihu a ta půjde na charitu, jak jednoduché. Nakonec na tom pracuji tři roky a letos je to 90 % mého času. Projekt mě zcela přerostl tím, jak v něj lidi okolo mě začali věřit. Najednou je důležitá hlavně sdělením, ne jako produkt charity, který jsem si tu na koleni udělala. A v tom cítím obrovskou zodpovědnost. Nepřipadám si totiž jako autor knihy, nýbrž jen jako zprostředkovatel příběhů, které mají pro svou obyčejnost, syrovost, avšak často i ukrývání být slyšet.
Co bylo největší překážkou a naopak motivací projekt dotáhnout do konce?
Pro oboje je odpověď již zmiňovaná důležitost, kterou jako matka cítím. Mám možnost ty příběhy o emocích poslat do světa, vyprávět o nich a ukázat tak ostatním matkám, že je naprosto v pořádku se cítit i jinak, než si společnost přeje, takže mám-li tu možnost, cítím povinnost to udělat. V tom je i mé odhodlání a v tom je i ta překážka, kterou musím překonat, protože kdybych necítila důležitost, prostě si udělám knížku, prodám to pár lidem, kteří mě podporují na sociálních sítích (děkuji za to), výtěžek dám dětem, co to potřebují a mám hotovo… A jsme opět u Hurvínka a války :-).
Na základě čeho sis vybírala modelky a příběhy, měla jsi nějaká vnitřní kritéria?
Začnu těmi příběhy: chtěla jsem, aby kniha byla ucelena, aby tam byly příběhy, které by popisovaly celek mateřství. Chodilo mi hodně smutných příběhů o ztrátě dítěte, já ale mohla vybrat jen dva: ztráta miminka, které jste nestihly poznat, a dítěte, které jste stihli vychovat… Zbytek příběhů (až opět na pár výjimek- třeba kdy být matkou zůstalo jen snem atd.) - je ale zcela běžných, jako matky je potkáváme denně. Pro příběhy, které jsem v rámci ucelenosti knihy vybrala, jsem jako modelky nechala právě ty ženy, které se mi svěřily. Jen u “mých” příběhů jsem poprosila kamarádky, zda by mě na fotografii nezaskočily.
Jak těžké bylo vybrat finální fotografie, někdo ti pomáhal s rozhodováním?
Vzhledem k tomu, že na fotografiích jsou ženy, které neměly moc zkušenosti s fotografováním a jejich děti, které rozhodně na takové fotografování plné hlubokých emocí nebyly zvědavé, to bylo celkem rychlé. Jedna povedená a dost! Haha…
MAMA není tvoje první kniha. Připomeneš nám svoje dosavadní publikace?
Nejdůležitější je kniha Altairu, ta mi udělala radost a určitě se k tomu opět vrátím. Pak za zmínku stojí projekt pro JARO Jaroměř, kde v naší spolupráci vznikl projekt Pomáhám přírodě, který snad vnesl trochu osvěty.
V tomto případě prodejem nepokrýváš náklady, ale finančně pomáháš dále. Jak těžké bylo najít pro vydání knihy sponzory?
To bylo to nejjednodušší. Mám okolo sebe neskutečné lidi. Jednou se stačilo na focení zmínit Lilii Khousnoutdinové a hned za projektem stál její nadační fond Propolis33 a s nadšením pokryl veškeré náklady spojené se vznikem knihy. Podruhé jsem se zeptala kamarádky Petry Šindlerové, majitelky neskutečné Buga.cz a ta se tak nadchla, že Buga pokryla kompletní náklady na tisk. Za to jim oběma patří mé neskutečné dík.
Byla jsi na vše sama nebo ti někdo pomáhal se samotným vydáním knihy?
Dva chudáci, moji kamarádi, to odskákali hodně: Pája Mlčková a Artuš Čulík. Neskuteční lidé! Plyne z toho jediné: nechcete být mými kamarády :-D Myslím, že si ode mě po projektu dají chvíli oraz!
V jakém nákladu kniha vyšla a kde se bude prodávat?
Zatím 2000 kusů. K prodeji poprvé na křtu, kdy výtěžek půjde vybraným místním rodinám, a poté spustíme prodej na webu www.projektmama.cz.
Komu je určen výtěžek z prodeje tvých knih?
V rámci projektu se mohly přihlašovat rodiny s nemocnými či postiženými dětmi, kterým by ty finance pomohly a které jsou zastřešené pod nadací pro onkologické pacienty Úsměv nejen pro Kryštofa. My jsme losováním vybrali 5 z nich. Avšak bylo mi líto, že výběrem nemohlo projít více rodin, hlavně těch místních, tak jsem se rozhodla, že uspořádám knize „oslavu“ 14. října v Josefově v nádherném Bastionu IV (Umělecká kolonie), kdy knihu pokřtíme za doprovodu dobré hudby a dobrého jídla a kde bude kniha poprvé v prodeji. Vekšeré peníze z tohoto prodeje rozdám pouze mezi místní rodiny. Jsou jimi Sašík Keller z Vlčkovic, Radek Polaczyk a Matyášek Exner ze Dvora Králové, Daník Bureš z Dehtova a Jiřík Hanák též ze Dvora Králové. Myslím, že každý z místních alespoň jeden z jejich příběhů zná.
Kde dlouhodobě bereš takovou energii a sílu věnovat se charitativním projektům?
Tak teď už jsem ji rozhodně ztratila :-) Nicméně celou dobu mě drží hlavně můj milovaný kůň Stouny, ten mi dobije baterky vždy.
Co znamená dokončení tohoto projektu pro tebe samou, co ti dal a co ti vzal?
Vzal mi iluze o jednoduchosti charity… A zbytek uvidíme, zatím to není dokončené, ještě pár dní musím vydržet!
Co doporučuješ podobným zachráncům jako jsi ty?
Dobře si to rozmyslete! Není to nikdy tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Pamatuji si, že jsi kdysi měla sen mít vlastního koně. Toho už máš. Jaké jsou tvé další sny a na co se těšíš v nejbližší době?
Dorostl mi další kůň, sportovní. Takže teď bych se chtěla věnovat jemu a vrátit se zpět do kolbišť. Tak uvidíme!
Děkuji za rozhovor
Kateřina Sekyrková
Foto: archiv Jany Pechlátové
|
Vaše komentáře |