REGIONY | MÍSTNÍ STRÁNKY | Firmy | Restaurace | Ubytování |
Právě místo zrodu, ona stodola, z níž se postupně stal Comoedien Haus, hrálo důležitou roli ve formování festivalu Theatrum Kuks. Budova sice není původním Šporkovým divadlem z roku 1702, ale je jí dispozičně, orientací i půdorysem velice podobná. Právě k 300. výročí vzniku kukské lázeňské divadelní scény se odkazuje i první ročník festivalu, na nějž tehdy rodící se amatérský soubor Geisslers Hofcomoedianten nazkoušel „hauptakci“ Amor tyran od Heinricha Rademina.
„K tomu jsme pak samozřejmě navázali všechny možné lokality přímo tady v Kuksu, včetně hospitálu, zahrad, hrobky, ale i v okolí. A v tom to celé pokračuje,“ těší zakladatele festivalu Stanislava Bohadla, se kterým jsem si o počátcích festivalu povídal.
S jakou vizí jste do toho před těmi dvaceti lety šel?
Podařilo se mi přesvědčit zastupitelstvo, že bychom tam chtěli zřídit divadlo, kterým bychom přispěli k aktualizaci těch kukských a uměleckých dějin. Nabízelo se tam obnovit divadelní představení a vůbec jevištní umění, která se tady v Kuksu v podstatě nikdy nepřipomínala, ačkoliv to byl rovnocenný, ne-li dokonce dominantní segment zdejšího památkového areálu.
Akorát že divadlo, hudba nebo tanec mají tu smůlu, že pokud neexistovaly záznamové tech nologie, tak to vlastně všechno zmizelo úplně do nuly. Na rozdíl od fyzických památek, kvůli kterým sem lidé samozřejmě nepřetržitě jezdí. Ale z hlediska pohledu na baroko a na barokní umění je samozřejmě strašlivý hendikep, že tady nic takového nebylo.
Čekal jste, že festival tady bude i za dvacet let?
Odpovědí budiž označení nultý ročník, které jsem zvolil, protože jsem se bál tomu říkat první s vědomím toho, že to bude takový experiment, a uvidíme, jak na to bude veřejnost reagovat.
Měli jste představu, pro koho by tenhle festival barokního divadla, opery a hudby, jak zněl tehdy podtitul, mohl být určený?
Žádný specifický plán jsme neměli… Ale už desítky let tu probíhá něco, co má v hudbě prvek autentičnosti nebo poučené interpretace, takže diváky, posluchače, návštěvníky zajímá i tahle rovina. V hudbě se to týká mimo jiné i dobových hudebních nástrojů, ale totéž se koneckonců může promítnout i do dalších uměleckých oborů. To je jedna poloha, která samozřejmě dalece přesahuje ten náš kukský projekt… Ale druhá poloha je, že je tam možnost uchopení staré látky, starých témat, řekněme, novým způsobem. A to je dnes také celá skupina posluchačů, diváků, návštěvníků, kteří to oceňují. Je tam velký prostor pro imaginaci a domýšlení, třeba i výkladů postav a podobně.
V čem může být tohle aktualizované „nové baroko“ přitažlivé pro diváky či posluchače?
Je to éra, umělecký sloh, který možná máme nejvíc pod kůží. Budu mluvit z vlastní zkušenosti: ten kdo prožil rok třeba v Americe, tak teprve zjistí, jak hluboce to máme zažité a jak nám to chybí, když nechodíme po barokních mostech se sochou Jana Nepomuckého nebo když kolem sebe nevidíme barokní kapličky, kostely a zámky… Ty jsou třeba tady ve východních Čechách na každém kroku a ještě to kulminuje koncentrací barokních kamenných a stavitelských památek tady v Kuksu.
Takový deficit jsem zažil, a o to víc pak možná začínáme vnímat, jak rozsáhlá je ta barokní poetika a kolik má vrstev. Některé ty pravdy se samozřejmě neztrácejí a nezestárnou, akorát si je možná tak často nepřipomínáme. Třeba zrovna téma smrti, které kukskému areálu doslova vévodí… To jsou věci, které jsou bytostně spjaté s celou existencí nejenom člověka, ale všech živých bytostí. Akorát tehdy to vnímali mnohem intenzivněji a také je to mnohem méně zaskočilo, než nás dnes.
Jaké zajímavé propojení současného umění s barokem čeká návštěvníky na letošním ročníku?
V červnu jsme tady v Rentzově muzeu barokního tisku v Kuksu natočili s Malina Brothers cédéčko, které bude mít 29. srpna na festivalu křest. A to byl takový ten případ, kdy jsem kapelníkovi Lubošovi Malinovi už před časem nabídl, jestli by se nechtěli pokusit překlopit šporkovské písničky, tady v Kuksu používané nápěvy a melodie, do ‚modré trávy‘, čili do bluegrassové instrumentace, která je skupině vlastní…
Po jistém váhání na to nakonec přistoupili, už loni jsme ověřili, že to funguje, a letos tu natočili skvělou desku. Začali to prožívat, zjistili totiž, že tam mají prostor pro improvizaci - který v té barokní hudbě, i když je považovaná za velmi přísnou, třeba kontrapunkticky, vždycky byl. Jednu z těch šporkovských písniček Malina Brothers nahráli i s vokály - a dialog poustevníka s dvořanem, kteří se hádají, čí život je lepší, nazpívali Robert Křesťan a František Černý. Na obou už při natáčení bylo vidět, jak je to baví. Čili tenhle ‚crossover‘, který možná na začátku vypadal trochu fantasmagoricky, potvrdil, že tohle spojení prostě funguje.
Ondřej Roubínek
Vaše komentáře |