Vyhledej
Zvičina > Historie

V pátek si sokolové opět připomenou Památný den sokolstva! Letos je to 80 let od tragických událostí

Redakce / 5.10.2021, Dvůr Králové nad Labem
V pátek 8. října si sokolové opět připomenou Památný den sokolstva. Tentokrát vnímáme tento den o něco významněji, protože od tragických událostí, které postihly sokoly napříč republikou, uplyne právě letos rovných osmdesát let.

FOTOGALERIE - V pátek si sokolové opět připomenou Památný den sokolstva

Jeden lidský život. Je to doba dlouhá nebo krátká? Lidský život uplyne jako mžiknutí oka, ale od událostí spjatých s 8. říjnem 1941je to doba dlouhá a svádí k zapomnění.

Královédvorští sokolové v pátek 8. října ráno donesou sokolskou vlajku na Městský úřad. Zde bude vlajka vztyčena po celý den. Odpoledne se naši krojovaní zástupci zúčastní pietních aktů v Jaroměři, kde bude v 15 hodin odhalen Kámen zmizelého letci Janu Žerovnickému, v České Skalici, kde budou odhaleny Kameny zmizelých župnímu vzdělavateli Jaro Hofmanovi a náčelníkovi VIII. okrsku Jaroslavu Faltovi. 

V 17 hodin se uskuteční pietní akt ve Dvoře Králové u gymnázia, kde budou odhaleny kameny zmizelých, bratrům Sochorovým, majitelům firmy Sochor

Josef a Pavel Sochorovi
byli synové zakladatele firmy Sochor Josefa Sochora, který pocházel ze Žlunic u Nového Bydžova. Oženil se s Pavlou Bauerovou, dcerou továrníka ve Dvoře Králové n. L. Sochorovi měli pět synů, Zdeňka, Josefa, Roberta, Jaroslava a Pavla. O továrnu po smrti Josefa Sochora v roce 1931 se starali synové Josef a Zdeněk. Později se k nim připojil Pavel. Zdeněk měl na starosti nově vybudovanou továrnu v Irsku a tam ještě před okupací zůstal. Josef byl umučen 26. ledna 1942 v Osvětimi a Pavel 14. června 1942 ve Flossenbürgu.

Odhalení kamenů zmizelých bratrům Sochorům se zúčastní rovněž starosta Jan Jarolím, ředitelka gymnázia Martina Kubíková a poslankyně a náměstkyně hejtmana Královéhradeckého kraje Martina Berdychová, která převzala nad odhalováním kamenů zmizelých v Jaroměři, České Skalici i ve Dvoře králové záštitu.

V 18 hodin pak proběhne vzpomínka u pomníku na stadionu a po skončení proběhne Večer sokolských světel, kdy sokolové vypustí po Labi lodičky se světélky, které budou symbolicky připomínat statečné sokolské duše.

8. října sokolové i jejich přátelé připínají na oděv sokolskou kokardu, budeme rádi, když si ji připnete i vy. 


Jsme rádi, že je tento den zařazen mezi významné dny České republiky, protože si tuto poctu sokolové zaslouží. Už náš první prezident T. G. Masaryk, mimo jiné člen Sokola, věděl, že bez Sokola by nebylo legií a bez legií by nebylo Československa, čímž uznal zásluhy sokolů v první světové válce. Nikdo dnes nezpochybňuje, že sokolská výchova se podílela na formování osobnosti celých generací. I přes desítky let tabuizované uznání zásluh sokolstva na provedení atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, se nepodařilo totalitnímu komunistickému režimu vymýtit z paměti národa, kdo položil na oltář vlasti stovky a tisíce životů.

Připomeňme si, že právě před osmdesáti lety proběhla rozsáhlá zatýkací akce gestapa pod názvem Aktion Sokol, ke které došlo pouhých dvanáct dní po příjezdu R. Heydricha do Prahy. Gestapo sokoly dlouhodobě sledovalo, už v dubnu 1941 byla zastavena činnost Sokola a po 8. říjnu již byl Sokol rozpuštěn. Tehdy v noci z 8. na 9. října bylo zatčeno na 1 500 sokolských pracovníků, činovníků, cvičitelů, starostů a náčelníků žup i jednot.

Nejprve byli vězněni bez udání důvodu ve věznicích gestapa po celé republice, poté v policejní věznici Malá pevnost Terezín, aby byli následně bez soudu odvlečeni do Osvětimi s poznámkou „Návrat nežádoucí!“ Zájem na tom, aby byli sokolové takto příkladně potrestáni, měl státní tajemník K. H. Frank, který jako sudetský Němec znal postoje i cíle sokolstva.
 
Z Terezína přijeli sokolové začátkem ledna 1942. V té době panovaly mrazy pod dvacet stupňů. Při těžké práci, nedostatečném oblečení a hrubém zacházení začaly řady uvězněných sokolů řídnout. Po sedmi měsících se jich vrátilo do vlasti s podlomeným zdravím jen několik desítek. 

A pomsta za tyto bratry byla strašná. Sokolové podpořili všemi možnými prostředky s jasným vědomím nebezpečí smrti pro jejich rodiny vojáky, kteří přišli do Protektorátu splnit rozkaz zabít původce krvavého teroru rozpoutaného prvním stanným právem. Bez pomoci sokolů by se atentát nepodařilo vojákům provést. Po smrti R. Heydricha bylo rozpoutáno nové krvavé peklo, při kterém bylo prolito mnoho sokolské krve. Proto je připomenutí Památného dne sokolstva na místě.

Naše sokolská jednota srdečně zve všechny spoluobčany k účasti na těchto akcích.

Svědectví o strašných poměrech v Osvětimi podal po válce přeživší starosta České obce sokolské bratr Antonín Hřebík:

„Po příjezdu v nejstrašnější zimě jsme se museli svléci do naha a stát na dvoře v 35 stupňovém mraze a čekat na prohlídku. Nahé nás vodili z bloku na blok, po osprchování horkou vodou jsme museli zase nazí ven, a tak již v prvních dnech umírali první z nás na zápal plic. Pochopili jsme, že s námi má být zacházeno tak, aby se nikdo nevrátil. Život v Osvětimi nebyl vůbec ke snesení. Tehdy tam ještě nebyly v tak velkém rozsahu plynové komory, ale bylo to zařízeno jinak. Byli tam němečtí zločinci, kteří byli pověřeni dohledem v táboře. Ti se starali o to, aby vězňové co nejrychleji umírali. V Osvětimi bylo málo místa. Přicházely stále nové transporty a tehdy na sklonku roku 1941 a na začátku 1942 muselo umřít každý měsíc alespoň 6 000 vězňů, aby se tam vešlo 6 000 nových.
Ubytování bylo strašné. Leželi jsme namačkáni na zemi, okna otevřená do mrazu, chatrné přikrývky a bez jídla. Teprve 48 hodin po příjezdu jsme dostali najíst. Jídlo v Osvětimi vypadalo tak, že jsme dostali každý den misku polévky z tuřínu, špinavé misky jsme si museli vzájemně půjčovat. Lžíce jsme nedostali, a tak jsme museli vybírat husté části polívky špinavýma rukama. Špinaví jsme byli proto, že na některých blocích v Osvětimi nebyl vodovod a nemohli jsme se ani umýt. Voda tekla jenom na záchodě, a kdo si dovolil alespoň na záchodě trochu umýt, byl surově tlučen.
Hned v prvních dnech jsme začali chodit do práce. Byla to nejtěžší práce, kterou pro nás vymýšleli. Museli jsme např. nosit celý den v rychlém tempu na zádech 50 kg pytle s cementem, jindy kopat na cement zmrzlou hlínu. Představte si, jaké bylo utrpení starých vězňů, kterým bylo i více než 70 let, kteří byli v pravém smyslu slova utloukáni, když v práci nemohli stačit. Kápové (většinou němečtí zločinci) se silnými klacky v rukou běhali za vězni, a kdo nemohl, toho surově tloukli. Stávalo se, že když jsme se večer vraceli z práce, mnozí s rozbitými lebkami, zkrvaveni, museli jsme mrtvé nosit domů na zádech. I mrtví museli totiž večer nastoupit k apelu. Kápo, který vězně přivedl, se nemusel zpovídat z toho, proč některého vězně ubil, ale musel mu souhlasit počet, a proto mrtví a umírající byli skládáni na levé křídlo. Často se stávalo, že na tomto levém křídle leželi naši bratři a kamarádi v bahně nebo ve sněhu, umírali a nikdo jim nesměl pomoci. Když chtěl někdo svému staršímu tlučenému druhovi pomoci, byl sám nelítostně tlučen a řezán. Po celodenní vyčerpávající práci jsme museli v noci nastoupit na tzv. „Ehrenarbeite“ – četnou práci, při které se stavěly nové bloky pro další a další vězně – v mrazu, za plískanice, o hladu, žízni a často při těžkých chorobách
Ani po skončení práce však naše utrpení neskončilo. Byly tzv. Sachenapely, prohlíželo se, kdo jak má v pořádku šaty. Když například celý den pršelo a celý den jsme dělali v blátě a neměli nic, do čeho bychom se převlékli, nebo aspoň čím si vyčistili šaty, přicházely nové tresty. Vězeň se musel vysvléknout do naha, postavil se na cementovou podlahu k oknu, které bylo otevřeno, a tam za trest tři a více hodin musel stát. Bylo přirozené, že takoví vězňové umírali rychle na zápal plic. Někdy museli vězňové při mrazech stát v nevytopených světnicích bosi na cementových podlahách a při otevřených oknech se učit německé písně a museli křičet tak hlasitě, aby to slyšel otevřenými okny velitel tábora Höss.
Hygienické podmínky byly strašné. Ve špinavém prádle jsme byli někdy 6 až 8 týdnů, všude plno vší, na jednom kavalci spali dva vězňové, šířil se tyfus, úplavice a s nemocnými se zacházelo jako s dobytkem. Na bloku umíraly desítky vězňů a v noci byli ti, co umírali, vyhazováni nazí na ulici a tak se ráno stávalo, že před takovým blokem byla celá hromada 70 i více mrtvých zkroucených těl a často ke své hrůze viděli, že se v této hromadě ještě někteří vězni pohybují. Mrtvoly ne nakládaly na vůz vidlemi, které měly zakulacené hroty, jako nějaký hnůj a vozily se do krematoria.
Když se vedoucím tábora zdálo, že někdo neumírá dost rychle, bývaly konány prohlídky. Slabí a vyhladovělí na kost byli posíláni na „lehkou práci“ do Birkenau (Březinky). To byl tábor, který patřil k Osvětimi, ale poměry tam byly ještě horší. Nebyla tam vůbec voda, nebyly tam záchody, baráky ve formě stodol a nejkrutější zločinci tam byli vedoucí. Z transportu 2 800 osob, který odešel do Birkenau, zbylo za 4 týdny naživu 14 vězňů. Ostatní zde byli během několika dnů utlučeni a zlikvidováni.
Když šli vězňové do práce, kdo nešel dost rychle, dostal ránu kyjem do hlavy a padl s roztříštěnou lebkou na silnici, nebo do příkopu, odtud byl sebrán při odchodu z práce.
Když vězně rána kyjem neusmrtila, jen omráčila, dali mu kyj na krk a kápo se na kyji houpal ze strany na stranu, až vězně udusil. Kdo nezemřel na nějakou nemoc nebo nebyl utlučen, umíral na tzv. smrt přirozenou. Jídlo bylo špatné a bylo ho málo. Za pár týdnů každý vypadal jako pohybující se mrtvola. Když už nemělo tělo z čeho brát, vypovědělo srdce.
Při takovémto zacházení se stalo, že ze všech sokolských činovníků, kteří byli na rozkaz K. H. Franka posláni bez odsouzení do Osvětimi, zůstalo jich na živu jen asi 9 procent.
Že šlo skutečně o akci Frankovu, potvrzují listiny, které byly po válce nalezeny v archivu, jsou podepsány výhradně K. H. Frankem. Dále je potvrzeno, že také při sepisování nacionále sokolských pracovníků bylo mnohokrát řečeno, že je to věc Frankova.
Do roku 1941 se v Čechách nevědělo, co je to Auschwitz. Teprve na sklonku roku 1941 a počátkem roku 1942, když začaly docházet zprávy o houfném umírání příslušníků sokolstva, kteří byli v počtu přes tisíc osob dopraveni do Osvětimi a z nichž za 5 měsíců zůstalo asi jenom 70 osob, uvědomil si celý národ, co je to Osvětim.“

 
Vaše komentáře

Přečteno 903x
 
19.11.2024 - Do 22. listopadu 2024 je hlášena výluka na trati v úseku Hradec Králové hl. n. - Jaroměř, kde je zavedena náhradní autobusová doprava. Autobus nahrazující rychlík směr Hradec Králové vyjíždí již ze Dvora Králové.
04.11.2024 - Na interním oddělení městské nemocnice ve Dvoře Králové je opět od pondělí 4. listopadu zákaz návštěv.
25.10.2024 - V pondělí 28. října je zákaz prodeje v provozovnách nad 200 metrů čtverečních prodejní plochy a v některých dalších provozovnách.

Kalendář akcí